a hlavně ti posíláme pozdrav, ať už jsi kdekoliv. Tento dopis píšu tobě i všem, kteří tě znali a stále na tebe vzpomínají. Možná ne pořád, ale vždy intenzivně a snad i s láskou v srdci…

Napsat tenhle dopis mi trvalo dlouho, protože letos je to už přes 20 let od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Byl jsem ještě docela mladej kluk a mám to trochu v mlze, ale některé naše společné chvíle mi utkvěly v paměti jasně, jako by to bylo včera. V tu dobu jsem to ještě nevěděl, ale byl jsi pro mě důležitej člověk. Občas, když zavřu oči, vidím tě, jak odcházíš. Se svojí koženou brašnou v ruce se vzdaluješ, všude se rozprostírá šero a mlha. Hledíme si do očí. Je to možná celé černobílé, ale přesto naplněné jakousi veselostí a nadějí. Vždycky se při té představě musím usmát a poslat ti ještě jeden poslední pozdrav: „Tak šťastnou cestu, dědo!“

Při přípravě tohoto vzpomínkového místa jsem u babičky našel krabici plnou starých fotek. Nejvíc mě zaujala ta, na které jsi po nějakém šachovém turnaji, rok 1956 – všichni tam vypadají jako slušňáci, seriózní a dost nudní. A ty tam stojíš s účesem na Elvise a výrazem jako opravdový rebel. To jsou ty střípky, kdy si uvědomuji, že jsme si dost podobní. Naše výhra i prokletí v jednom. Touha nejít s davem a vytvořit si vlastní cestu. Má to své stinné stránky, víš, o čem mluvím. I nějaké ty závislosti jsem po tobě podědil, ale naštěstí se mi je podařilo včas překonat. Věřím, že nás všechny sleduješ a že z toho máš radost. Beru to jako takové prolomení naší rodinné kletby.

Když si prohlížím ty staré fotky, ještě si uvědomuji, že jsem tě vlastně znal vždycky jen jako svého dědu. Ale ty jsi byl taky kluk, voják, prvně zamilovanej, a pak manžel a otec. Vdával jsi obě svoje dcery – každou alespoň dvakrát 😊, viděl svoje vnoučata růst a dokonce jedno pravnouče sis stihnul povozit v kočárku. Těch lidí, které jsi potkal a ovlivnil jejich životy. Já ale můžu mluvit jen za sebe…

Dal jsi mi toho hodně, ale nejvíc asi lásku k šachům a zahradničení. Jsou to věci, které jsem dlouho nedělal a ke kterým jsem se dostal až oklikou. Vzpomínám, jak jsem po škole chodil „přes trať“ na naši malou zahrádku, kde jsem ti pomáhal. Čepovat vodu ze staré rezavé studny do těžké plechové konve, kterou jsem tenkrát sotva uzvedl. To vrzání si pamatuji dodnes. Pak celé léto poctivě sbírat mandelinky z každého listu a s hlasitým křupnutím na ně šlapat, abychom ochránili naše vypěstované brambory (jedli jsme je vůbec někdy?). Obdivoval jsem všechny ty kosatce – vždycky byl malej zázrak pozorovat, jaká barva či kombinace vykvete… A pak se těšit na pár šťavnatých třešní, které nebyly červivé. Teď už chápu, že ta zahrádka nebyla ani tak o úrodě, ale o tom klidu, který jsi tam nacházel. A div se, dědo, mám to teď stejně. Když si potřebuju odpočinout od práce, první, co mě napadne, je jít na zahradu, zasadit něco a sledovat, jak to roste. Jak přiletí včela a užívá si každou  kytku. Je to běh na dlouhou trať, ale učí mě to trpělivosti… Dlouho jsem se honil za lepší prací, lepším telefonem, lepším čímkoliv… ale ten čas strávený v přírodě, ten klid a síla, kterou to člověku dává, se ničím nahradit nedá. Díky za tuhle lekci.

A šachy? Pamatuji, jak jsme u tebe v obýváku na staré plastové podložce procvičovali tahy a ty ses mi snažil předat všemožné strategie. Tenkrát to pro mě byla spíš chvilková zábava s dědou než něco, čemu bych se chtěl věnovat. Stejně jako se zahradničením mi trvalo dlouho, než jsem se k tomu znova dostal. Určitě bys koukal, jak jednoduché to dneska je. Nainstaluješ šachy do telefonu a hraješ. Chvíli s Indem, Japoncem, Číňanem, a za chvíli zase s někým ze Zambie nebo Brazílie… doba pokročila, ale stejně asi zkusím nějaký šachový klub a face-to-face to bude jiné. Dávám si to jako závazek, poctu tobě a pokračování v rodinné tradici. Na rozdíl od tebe bych na mladého Kasparova určitě nestačil, ale baví mě to. Hraju desetiminutovku, protože na víc nemám koncentraci 😊 A víš co? Robin je taky dobrej. Tvoje šachové a zahradnické geny žijou dál v nás.

A tak se teď, na závěr svého dopisu, dostávám k tomu nejpodstatnějšímu. Dědo, díky za všechno, co jsi pro nás udělal za svého života a také za všechno, co jsi udělal potom. Vím, že jsi ovlivnil nejen můj život, a jsem za to rád, protože právě díky tomu jsem dnes takový, jaký jsem. A s tím ostatním se trápit nemusíš, všechno se vyřeší a jednou si to láskyplně vyříkáte.

Měj se tam hezky
& Enjoy afterlife!